V Transportu z ráje předložil režisér Zbyněk Brynych naturalistický obraz každodennosti terezínského ghetta během podzimu 1944, před návštěvou Mezinárodního červeného kříže. Kvůli ní se ghetto nakrátko proměnilo v lázeňské město pro Židy, kde je o všechny naoko vzorně postaráno. Polyfonní drama spletené z mnoha individuálních osudů se inspirovalo jednak osobními vzpomínkami spisovatele Arnošta Lustiga, jak je popsal ve sbírce povídek Noc a naděje, jednak dobovými dopisy a fotografiemi z ghetta. Střízlivě realistický přístup k látce se projevuje i v charakterizaci postav. Brynych se jak na straně Židů, tak na straně nacistů vyhýbá obvyklým stereotypům, patosu a démonizaci. Přes svou dokumentární uměřenost a zaměření na konkrétní úkony, spíš než na symbolické obrazy, je Transport z rájesoučasně existenciálním podobenstvím o člověku v mezní situaci, v jehož jádru stojí otázka, zda si jako lidé dokážeme zachovat důstojnost a zůstat věrní svým morálním principům, i když je v sázce to nejcennější – náš život.